1. Motivace.

2. Funkční specializace hemisfér (lokalizace jednotlivých mozkových funkcí není u všech lidí naprosto identická)

3. Stáří (práce se starými lidmi má svá specifika, která by měl každý neuropsycholog znát a prakticky ovládat, protože velká část našich pacientů bývá ve vyšším věkovém pásmu)

4. Chronicita (následky právě probíhající akutní poruchy bývají obecně závažnější, než následky starého, chronického onemocnění)

5. Celkový zdravotní stav (různé choroby a tělesné indispozice mohou interferovat se sledovanými proměnnými v testech)

Bolest hlavy (cefalea) je jedna z nejčastějších potíží na neurologické ambulanci. Může být různého původu, proto je důležité odhalit pravou příčinu. Jenom tak se dá problém úspěšně léčit od samého začátku a lze tím dosáhnout zlepšení kvality života pacientů a vyhnout se dlouhé, často nákladné léčbě. Bolest hlavy se definuje jako bolestivý pocit, který se objevuje na úrovni lebeční klenby, t.j. od očí až po krční páteř. Bolest hlavy ale může v některých případech upozornit na závažnější onemocnění, které ve svých počátcích nemá jiné klinické projevy. Podle vyvolávající příčiny rozlišujeme různé typy bolestí hlavy: 1/ primární - samostatná chorobná jednotka (migréna, tenzí bolest hlavy) a 2/ sekundární - může být příznakem jiného onemocnění (v rámci cévních onemocnění mozku, poúrazová, bolesti trojklanného nervu....). Z hlediska diagnostiky je důležitá anamnéza (předchorobí - přidružené nemoci, výskyt nemocí v rodině, u bolestí hlavy pak popis charakteru bolesti hlavy, případné doprovodné příznaky - pocit na zvracení a zvracení, zrakové poruchy; závratě, horšení paměti aj.) a fyzikální vyšetření. Na základě anamnézy a fyzikálního vyšetření lékař určí další potřebný diagnostický postup: jako např. RTG (lebky, krční páteře, vedlejších dutin nosních), elektroencefalogram (snímání elektrické mozkové aktivity prostřednictvím elektrod umístněných na určitých místech lebky), rozbor krve a mozkomíšního moku, zobrazovací vyšetření (pomocí počítačové tomografie - CT, nebo pomocí magnetické rezonance - MR). Správně stanovená diagnóza, prevence a léčba primárních bolestí hlavy dokáže v současné době výrazně zlepšit kvalitu života pacientů. U tzv. sekundárních bolestí hlavy jejich další průběh závisí od základního onemocnění, které je jejich příčinou. Prognóza bolestí hlavy, které vznikají následkem závažnějších onemocnění, bude logicky záviset od jejich průběhu. Naše neurologická ambulance (všeobecná, ale i specializovaná se zaměřením na bolesti hlavy) zajišťuje kompletní diagnostiku a léčbu bolestí hlavy. Léčba pak probíhá mnohdy i ve spolupráci s jinými specialisty (rehabilitační lékař, ORL lékař, oční lékař, psycholog). Z hlediska pacientů je žádoucí zodpovědný přístup a spolupráce.

1. Samotná porucha, postižení na úrovni psychických funkcí (paměť, intelekt atd.).

2. Poruchy schopnosti fungovat samostatně, nezávisle (disaptabilita).

3. Vliv poškození mozku na fungování jedince ve společnosti (handicap).

1. stanovování přesné diagnózy neurologicky postiženého pacienta (přesný klinický obraz postižení, diferenciální diagnostika mezi neurologickou a emoční poruchou, atd.)

2. stanovení základní čáry pacientových schopností (baseline for abilities). Po provedení opakovaného vyšetření můžeme posoudit, zda došlo ke zlepšení, či zhoršení stavu poškozených funkcí.

3. stanovení prognózy vývoje pacientova stavu

4. v procesu rehabilitace, kdy je třeba udělat důkladný rozbor stavu pacientových poškozených funkcí

"Skúsenosť, že väčšina bolestí hlavy súvisí s napätím, vyjadruje aj rad prísloví, ako že si človek robí z niečoho hlavu, že je hlava napnutá k prasknutiu.

Aj príslovka hlavne znamená, že do hlavy projikujeme dôležité rozhodnutia, dokonca stred nášho duševného života.

Tým sa hlava a napätie v nej stáva výslednicou najrôznejších konfliktov

a problémov. Najčastejšou príčinou je psychosociálny stres."

Ošetrovanie nie je opatrovanie
O možnosti domáceho ošetrenia by mal pacientov alebo rodinu informovať obvodný lekár, v nemocniciach zas lekári, keď pacienta prepúšťajú. Podľa Mikuličkovej a Makovej je však informovanosť o ich službách slabá, navyše ľudia si pletú ošetrovanie s opatrovaním. "Mnohí nechápu, že sestra, ktorá pacienta ošetrí, je platená zo zdravotného poistenia, nemôže však navariť či upratať byt." Ošetrovanie je činnosť, ktorá je vysoko odborná a vyžaduje zdravotnícku kvalifikáciu sestry, často s vysokoškolským vzdelaním.

"K ošetrovaniu v domácom prostredí patrí napríklad starostlivosť o nehojace sa rany, preležaniny alebo vredy predkolenia," hovorí Maková. Opatrovanie je činnosť, ktorá nevyžaduje zdravotnícke vzdelanie a môžu ju vykonávať ľudia, ktorí si doplnia vzdelanie absolvovaním opatrovateľského kurzu. V rámci opatrovania agentúry poskytujú spoločnosť, zabezpečujú stravu, robia nákupy, prípadne pomáhajú s osobnou hygienou alebo upratovaním. Opatrovanie však poisťovne nehradia, pacienti si ho môžu objednať a zaplatiť cez agentúry domácej ošetrovateľskej starostlivosti.

Rozsah osobnej asistencie sa určuje podľa činností uvedených v prílohe č. 4 zákona č.447/2008 Z. z., ktoré si nemôže fyzická osoba so zdravotným postihnutím vykonávať sama a počtu hodín, ktoré sú potrebné na ich vykonanie. Každý človek je individualista a z toho vyplýva, že aj u občanov s rovnakým druhom zdravotného postihnutia môže tá istá aktivita trvať rôzne dlho. Pri stanovovaní rozsahu sa zohľadňujú a rozlišujú činnosti vykonávané každodenne, pravidelne a tie ktoré sa vykonávajú zriedkavejšie.

Rozsah hodín sa vypočítava na kalendárny rok. Pre určenie optimálneho počtu hodín osobnej asistencie t.j. takého počtu, ktorý umožňuje fyzickej osobe s ťažkým zdravotným postihnutím viesť nezávislý život podľa jej predstáv a súčasne zodpovedá skutočnej potrebe a časovému úseku pre jednotlivé činnosti určenej zodpovedným pracovníkom, je dôležité prihliadať najmä na:

• vyjadrenie osoby s ťažkým zdravotným postihnutím o svojich potrebách
• na jeho postavenie v rodine a pôsobenie ostatných členov rodiny pri poskytovaní pomoci tomuto občanovi
• a na to v akom prostredí žije.

https://www.upsvar.sk/obcan-so-zdravotnym-postihnutim/obcan-s-tazkym-zdravotnym-postihnutim/tazko-zdravotne-postihnuty-odkazany-na-pomoc-druhych.html?page_id=308660

Účelom osobnej asistencie je aktivizácia, podpora sociálneho začlenenia a podpora nezávislosti a možnosti fyzickej osoby s ťažkým zdravotným postihnutím rozhodovať o sebe. Osobná asistencia je určená najmä pre tých občanov s ťažkým zdravotným postihnutím, ktorí chcú rozhodovať o svojom živote, chcú organizovať svoje každodenné aktivity. Osobný asistent má pomáhať občanovi s postihnutím vykonávať tie aktivity, ktoré by občan rovnakého veku bez zdravotného postihnutia vykonával bežne sám, bez asistencie a pomoci inej osoby. Miera potrebnej pomoci a každodenné aktivity sú u každého človeka iné, závisí od jeho osobnostných predpokladov, životného štýlu a aktivít. Pri osobnej asistencii sa od občana s ťažkým zdravotným postihnutím očakáva vysoká miera angažovanosti, aktivity a schopnosti plánovania a preberania zodpovednosti vo všetkých fázach jej realizácie. Ak má človek so zdravotným postihnutím ambíciu vystupovať vo svojom živote nezávisle a slobodne bude sa snažiť rozhodovať o chode vecí a udalostí, ktoré sa ho bezprostredne alebo sprostredkovane týkajú. Aj keď je z dôvodu ťažkého zdravotného postihnutia pri viacerých, niekedy takmer pri všetkých činnostiach, ktoré musí denne či vo väčších časových intervaloch vykonávať, odkázaný na pomoc niekoho iného, nemusí stratiť kontrolu nad charakterom a organizáciou týchto činností a právo hodnotiť úroveň a efekt pomoci v závislosti od jeho vlastných predstáv. Prvým predpokladom aktívnosti je schopnosť občana stanoviť si rozsah hodín osobnej asistencie, ktorý bude potrebovať v závislosti od jeho životného štýlu. Sociálny pracovník v spolupráci s občanom skúma, pri ktorých činnostiach a úkonoch potrebuje občan pomoc osobného asistenta. Pri určovaní potrebného rozsahu osobnej asistencie sa zohľadňujú činnosti vykonávané každodenne, týždenne, mesačne, sezónne a ročne.